Smazat blog?
6. června 2011 v 13:02 | Hrdá majitelka blogu
Muhahaa! To mě tak napadlo hned po nápadu zase jednou něčím přispět na blogísek. Pak nastala chvilka napětí, jestli si ještě pamatuju heslo, protože v době, když jsem ještě psala pravidelně, jsem byla ve vymýšlení hesel o dost kreativnější než teď. Naštěstí mi ale v otázce mých podivných a vzájemně nesouvisejících příhlašovacích údajů paměť slouží velmi dobře. Tak jsem tu. Přemýšlela jsem o tom, že bych se konečně odhodlala a smazala tento blog. Ale...Bohužel jsem neskutečně sentimentální a přestože se tu nachází tolik depresivních slintů, až je to na zvracení, neumím nechávat minulost za sebou. Kdosi mi nedávno vyprávěl o svém přístupu k životu. Žije přítomností, minulost nechává být a často zapomíná. Já ale nedokážu a nechci zapomenout. Vzpomínky jsou důležité. I ty nejtrapnější, jako vzpomínky na dobu, kdy jsem nosila kalhoty bez pásku, krátká trička a tlusté svetry. Nebo časy mého rockově-pubertálního vzdoru, kdy jsem pohrdala popem, růžovou barvou a dospělými. Ani doby, kdy jsem machrovala s vyvoláváním duchů na lyžáku :) Je to dávno, těch věcí nelituju. Nelituju vlastně ničeho, co se stalo, protože díky všemu jsem teď tam, kde jsem. Není to zdaleka ideální, ale je to něco. A z toho něčeho může vzejít vždycky něco lepšího. Nebo horšího, to je taky možnost a zdaleka ne nemožná...Mohla bych třeba upadnout do nějaké zvrhlé regrese a začít poslouchat Justýna Býbra. Nebo tak něco :)
Jednou tenhle blog smažu, aby mě nekompromitoval ve světě dospělých hodnot. Ale všechno si uložím a nesmažu, stejně jako nesmažu fotky, historii icq a nevyhodím svou první vzpomínkovou krabici. Protože vzpomínky jsou důležité. Stejně jako napřiklad jizvy...Moje úplně nejoblíbenější a nejlepčejčejší filmová postava na světě to říkala, takže to musí být pravda.
Jizvy mají moc připomínat nám, že minulost byla skutečná.
Ten moudrý pán, co to prohlásil, byl Hannibal Lecter. Jdu si pustit Mlčení jehňátek :)
Oujé oujé nastokrát
5. září 2009 v 10:35 | Fifi
Páni, na tomhle blogu už jsem nebyla tak dlouho, že si skoro ani nepamatuju heslo..Abych navodila atmosféru doby, kdy jsem na něj ještě aktivně přispívala, pustila jsem si evanescence a teď jsem zvědavá, co mi tady vznikne. Napadají mě myšlenky typu jestli už nejsem na psaní blogu trochu stará, ale co, každý musí občas propadnout záchvatům dětinskosti:) Poslední článek, který jsem tu psala byl o mém pobytu ve špitálu. Pro zájemce, kteří sledují s napětím tuto kauzu, mému apendixu se zřejmě daří dobře, užívá si zaslouženého odpočinku v nemocničních kontejnerech. To jen tak na okraj.
Dneska je hnusně a já jedu na dočesnou. Štve mě, že je takhle, protože loni bylo v tuhle dobu fakt krásně a fakt jsem si to užila. Ale tenkrát jsem ještě tolik nepila pivo, letošní ročník pro mě tedy bude přínosný hlavně v tomto ohledu:)
Přemýšlím, jestli mám pokoušet ochotu svého počítače a vložit sem nějakou fotku. Ani nevím, jaká by to asi byla. Velmi pravděpodobně Paul Bettany, který se několika svými hereckými výkony rychle dostal do popředí žebříčku mých oblíbených herců. Nebooo..?? Nevim.
Tak hudba nepomáhá, vůbec nevim, co psát:D
Chtěla jsem sem původně napsat nějaký depresivní kec, ale samotný fakt, že sem zase píšu mě pobavil natolik, že to nesvedu:D
Ať vás síla provází, já jdu obědvat..
Špitál edjúkejšn
30. března 2009 v 11:20 | Fin
U příležitosti dlouho očekávané demise apendixu jsem v nemocnici učinila několik zajímavých poznatků:
1. Vztahy-ať už komunikační nebo jiné- vznikají převážně mezi lidmi na stejné dietě. Člověk,co má ke kaši navíc haši je prostě o level výš,nemluvě o těch, kteří mají brambory..
2. Objevily se zázračné teploměry, které měří teplotu,aniž by se dotkly těla. Napadlo by vás někdy,že vám můžou změřit teplotu tím,že vám zamíří červený světýlko na hlavu? Nejsem proti,tenhle teploměr mi nikdy nenaměří víc než 36,5:)
3. Přes všechen pokrok a reformy ve zdravotnictví jsou pacienti nevhodně buzeni před půl pátou ráno...
Rozepsala bych se o svých úžasných spoluležících babičkách (zvlášť Maruška by stála za zmínku), ale musim prý ještě polehávat:)
Tak jdu.
Drahouš...
25. ledna 2009 v 11:38 | Fin
Pro neznalé místního terénu, to není nějaká úchylná přezdívka nějaké podobně úchylné osoby, ale vesnice asi kilometr vzdálené od našeho velkoměsta. Paradox je,že na to jaká je to díra se tam koná podstatně víc akcí než v jesenici. Včera jsem tam vyrazila na koncert. Už cesta tam byla vtipná,protože jít potmě víc než kilometr skoro lesem je...přinejmenším zajímavé:) Když jsem konečně dorazila do vesnice,chtěla jsem si zkrátit cestu kolem rybníka,což zahrnovalo cestu do pořádnýho krpálu ve sněhu,takže než jsem vylezla nahoru,tak čtyřikrát hrozilo,že se skutálím zase dolů. Nicméně jsem ve zdraví dorazila do hospody, kde se koncert konal. První přišla na řadu úžasná emo kapela,která si s sebou přivezla i emo publikum,takže nebyla nouze o ortodoxní emo girls a teniskama,enge hosen a černýma patkama. Písničky byly pochopitelně depresivní, jedna mě teda málem dostala,ale v tu chvíli jsem spatřila nejmenovaný tančící pár,který mě z deprese vysvobodil dlouhým záchvatem smíchu.Když se mě spolusedící ptali,co se děje,tak muž z páru zrovna předvedl svou vrcholnou kreaci,takže naštěstí nebylo potřeba vysvětlení. Druhá kapela byla něco ve stylu Blink182 a bylo to pěkný.Po těchto kapelách se na podiu střídal kdo chtěl a tím jsme objevili jednoho zřejmě geniálního bubeníka. Na bicí hrál poprvé,ale po chvilce by si mohl zakládat kapelu. Domů jsem dorazila ve tři ráno po velmi strastiplné cestě,kdy jsme opět doplatili na výše zmíněný krpál (tentokrát ovšem z opačné strany). A rodiče mě od rána obviňují z alkoholismu...muhaháá:D
I MUST BE EMOOO!!!
(tady měla být úplně exklusivní fotka ímou grrl,ale počítač má zase nějaký pubertální záchvaty a nespolupracuje...)
K drobným radostem života
11. ledna 2009 v 12:40 | Fin
Je škoda, že jak rosteme, tak si úplně bez důvodu zakazujeme věci, který chceme a dokonce je můžeme mít. A jsou to třeba jen hlouposti. Ty,co nám v pěti letech nedělaly žádnej problém. Třeba sjet si doma schody po zadku...pročpak ne,dělali jsme to normálně, kdykoliv se nám zachtělo. Teď nás to napadne a řekneme si, že to se prostě nedělá. Tak to neuděláme... A je to škoda, protože jakmile člověk překročí určitou hranici a tenhle nesmysl udělá,tak se mu uleví. Tak zvláštně uleví.
Takže pokud vás chytne nesnesitelná touha vyběhnout v ponožkách ven a vyválet se ve sněhu, tak to hned udělejte..je to skvělý:)
A mějte se rádi, i když neni jaro;)
Jak už je mým zvykem...
25. prosince 2008 v 0:06 | Fin
..zapomínat na důležitá data,svátky a narozeniny. Naučila jsem se proto ,,přát dodatečně". Vánoce jsou trošku moc očividný svátek a tak se na něj dá zapomenout jen těžko, ale i přesto si myslím, že si zaslouží ,,dodatečné přání"
Tak tedy,šest minut po štědrém dni : ,,Veselé Vánoce!"
Tomu bys přece nevěřila....
15. prosince 2008 v 20:30 | Fin
Nebo jo?
Ale jo...
Když tak kouknu zpátky..
Je to tu pořád.
Hloupost...vždyť je to dávno.
Vzpomínky nelžou.
Aha.
Aneb jak se inspirovat vzpomínkami a vínem:)
Ale no tak...
7. prosince 2008 v 13:02 | Fin
Došlo mi,že tuhle frázi používám dost často a nevim vlastně proč...je to ,,no" v delší a trochu společensky přijatelnější verzi,je to odmítavé ,,hmm" trochu zaobaleněji, je to ,,ale prosím tě" s trochou káravého tónu, je to výmluva pro cokoliv,co zachrání trapné ticho, když není co odpovědět. Mívám období,kdy používám slovo nebo větu,které se nehodí do kontextu..je to divný.
V pátek jsme s Mončou byly líčit na módní přehlídce v Chomutově. I přes naprosto katastrofální zásahy osudu při cestě tam, jsme se nakonec do kulturáku KASS přece jen dostaly a přehlídka dopadla skvěle. Při čekání na odvoz domů jsme si navíc stihli v jedné chomutovské hospodě udělat nové kamarády:)
V sobotu přijeli prarodiče. Klasická rodinná návštěva,není co psát. Odpoledne jsme strávili s Kubou a Zahrádkama u Zahrádků poslechem Výběru z noutbuků a shlédnutím jednoho velmi depresivního filmu Rekviem pro panenku.
Večer jsme věnovali fotbálku,kulečníku a tanci na barové židli,což je disciplína, se kterou já a můj skvělý osobní trenér Kuba chystáme prorazit na přiští olympiádě.
Dneska bych teoreticky měla konečně něco udělat do školy a dopsat další kus ročníkovky. Ale nějak na to nemám ani náladu, ani sílu. Užívám si po celém týdnu aspoň těch pár hodin pro sebe a přemýšlím o tom, jak jsem nezodpovědná, že nic nedělám. Alespoň jsem si vzala do ruky kytaru a cvičím skladbu na absolvěnťák..
Poslědní dobou nic nestíhám a ve chvílích,kdy bych mohla něco dohnat se mi prostě nechce. A ve chvílích, kdy na to mám sílu i náladu je zase spousta jiných věcí, které volají po vyřízení...Asi je na čase stanovit si priority.
S přáním pěkného dne
Já
V Jesenici, dne 7.12.2008
HA!!...provázky:)
Forman brothers a České hlavy
3. listopadu 2008 v 17:58 | Fin
Včera jsem byla na představené bratří Formanů Obludárium. Už cesta tam ukazovala,že večer bude zajímavý, protože se nám samozřejmě nedařilo dostat se k místu určení (to,že cesta tam je velice jednoduchá a prakoviště bylo volně k dispozici, jsme samozřejmě zjistili až cestou domů). Praha nám prostě v tomhle směru nepřeje...Nicméně přes velké obtíže se nám nakonec podařilo dostat se k Břevnovskému klášteru, kde nás čekal relativně malý stan s bezejmenným kovářem před sebou (od toho mám i vlastnoručně vyrobený hřebík:)
Samotné představení bylo....úžasné,nevím,jak bych to jinak řekla...jsem fakt nadšená a doporučuju každýmu,aby se nějak dostal k lístkům a jel.Opravdu to stojí za to.
Jsem...řekněme u vytržení
24. října 2008 v 22:54 | Fin
Byla jsem v kině...což by nebyl takový div.Dávali Temného rytíře...hmm...byla jsem...dá se říct překvapena...velmi.Dobré,dobré,velmi dobré....
Why so serious???
HAHAHAHAHAHAHAAA!!!!!!!!!!
Pokud se po téhle roli zbláznil,nedivím se...